O nás

8. května 2007 v 19:54 |  O nás
Přibližně od svých tří let, jsem rodiče prosila o jakéhokoliv psa. Nutno podotknout, že naši byli opravdu neoblomní. I když jsem pravidelně visela na krku psům různých velikostí, uvázaných před obchodem a způsobovala tím mojí mamince infarktové stavy s vizí, který pes mě dřív rozsápe a i když jsem si ve školním věku půjčovala snad všechno, co kolem mě mělo čtyři nohy, odolávali až do mých 13 let. Tehdy se snad stal zázrak nebo už chtěli mít klid od mého neustálého prosení a přemlouvání a začali jsme vybírat psa. Mě upřímně bylo celkem jedno, jakého čtyřnohého kamaráda si přivezu, ale s tátovou volbou jsem byla celkem spokojená. Jako mlaďoch měl taťka doma foxteriéra, takže návrh byl, že si ho pořídíme. Jenže v té době foxteriéři nebyli k sehnání a tak taťka jako alternativu navrhl knírače. Maminka si zase prosadila velikostní ráz střeďáka, protože malé psy nemusí a velkého do paneláku nechtěli. Koupilo se pár inzertních novin a už se domlouvalo po telefonu štěně. Někdy na konci října roku 1991 jsme si jeli pro malé černé klubíčko. Jeli jsem si pro středního černého knírače, pejska, kterého jsme pojmenovali "Danny". Daneček rostl jako z vody a časem zjistil, že je rychlejší než my dvounožci a náležitě toho využíval. Nebylo vůbec ojedinělým obrázkem osm dětí u paneláku, držících se za ruce, kteří se pokoušeli dostat do rohu jednoho černého ďábla. Samozřejmě marně!!! Danny nám vždycky proklouzl. Dokonce i učitelky ve škole můj ranní, pozdní příchod, kdy mi v závěsu šla v patách má nejlepší kamarádka Martina, komentovali slovy "já vím, já vím, lovili jste psa, sednout". Danny byl v útěcích opravdu mistr a když už to bylo opravdu neúnosné, asi v Dannyho roce a půl, rozhodli rodiče, že by bylo vhodné jít se psem na cvičák. A tak jsem začala chodit na kynologické cvičiště Olomouc- Černovír. Celkem jsem tam strávila 4 roky a musím říct, že ze začátku to bylo pro mě hodně těžké. Pes věčně utíkal, na cvičáku nebyli žádní kamarádi...chodila jsem i "za cvičák". Ale pak se to najednou zlomilo, našla jsem si tam super partu lidí, pes začal aspoň nějak poslouchat i když 100% to nebylo ani když ve 12 odešel navždy. Bohužel měl nepřekonatelnou reakci na střelbu a tak jsme nesložili ani jednu zkoušku, i když poslušnost uměl i na posunky dle ZVV3. V roce 1996 jsem přestoupila, kvůli možnosti mít na cvičáku umístěného druhého psa, do kynologického klubu Olomouc- Neředín. S Neředínem se mi konečně podařilo zažít stres před a nádherný pocit po zkouškách, závodech. V Neředíně jsem si totiž postupně pořídila několik psů, plemene Německý ovčák. Toto plemeno jsem si vybrala proto, že je snáze vycvičitelné než knírač. Chtěla jsem se na naučit a vyzkoušet, jaké to je, projít si celou zkouškou, závodem. Moje láska ke kníračům ve mně však zůstala, ba naopak narůstala s každým psem, který ode mě odešel. Většina mých ovčáků totiž skončila na zahrádce v láskyplném obětí nových majitelů, neboť trpěli těžkými vrozenými vadami, znemožňující jim výcvik. Téměř na všechny jsem se jezdila dívat a jednu fenečku vidívám dodnes. Nakonec jsem si ale přece jen splnila svůj sen a již s manželem, jsem si pořídila fenku velkého černého knírače. Jeli jsme pro ni jednoho červnového dne, roku 2003, po té, co jsem musela nechat uspat svého milovaného Dannyho. Myslela jsem si, že mi Daneček pomůže "vychovat" i tohle moje, dlouho očekávané, štěňátko, tak jak to dělal několik let s mými ovčáky. Bohužel to již nestihl a odešel dřív, než jsme si přivezli naši první velkou kníračku Ilusion Chov Pauli, námi přejmenovanou na "Ira". S Irunkou jsem si prožila všechno to, co jsem nemohla s Dannym...výstavy, zkoušky, závody, svůj první vrh štěňátek. Všechno hrdě zvládla a momentálně si už plně užívá zasloužený psí důchod. V červenci 2008 jsme si, na přání naší Anetky, pořídili ještě i malou kníračku Atynu Chov Pauli, která u nás dostala jméno "Týna". I s Týnou jsem si objela pár výstav, uchovnila ji a dnes již má úspěšně za sebou dva vrhy štěňátek. Svému prvnímu kníráčkovi Dannymu ale děkuji za svou lásku ke kníračům a i když byl neposlušný a málokdo ho měl, pro jeho neposlušnost, rád, pro mě zůstane ten první, milovaný a jedinečný.
Závěrem bych ráda poděkovala:
V první řadě rodičům, kteří nakonec neodolali dětským očím a psa mi pořídili. Měli se mnou nekončící trpělivost, když jsem brečela, že na cvičák nechci, že pes nic neumí nebo naopak brečela, že tam musím každý den jít. Za to, že přežili, jak jsem i se psem chodila domů obalená bahnem.
Dannymu: Za to že byl! Že byl mým společníkem, učitelem mých štěňat, že měl se mnou mnohdy trpělivost, když jsem ho znovu a znovu mučila na překážkách, na střelnici, na placu...
Peťce a Lenče Uherkovým a jejich Endymu: Za to, jak moc měly Dannyho rádi, za procházky, zážitky s našema fousáčema.
Marťule Knoppové: Za to, že byla vždy po ruce, když jsem potřebovala ulovit Dannyho, za to, že mě drží dodnes nad vodou, když je mi nejhůř, že mě podporuje, pomáhá, hlídává Irunku...
Radce Flašarové: Za to, že se mnou vždy v Černovíře držela basu, že mi utírala slzy a lovila se mnou neposlušného psa.
Kačce Komárkové: Za její zkušenosti, které mi předává, snaží se je do mě vštípit, za kamarádskou podporu a její nasazení se kterým mi pomáhá při výcviku, především při obranách.
Šárce Klukové: Za to, že mě přetáhla do Neředína a že mi půjčila prvního psa, se kterým jsem si mohla cvičit a složit první zkoušku. Taky za její rady.
Jirkovi Paulíkovi: Především za Irunku a Týnu, které mám od něj. Ale taky za výstavy, které bych bez něj už dávno vzdala. Za veškeré rady ohledně chovu kníračů.
Mým spřízněným kníračkářským duším Gabce Petrů a Verče Staniové: za kamarádskou podporu, za rady ohledně výcviku kníračů, za akce, které spolu sjely a určitě ještě obrazíme.
Figurantům Jendovi Riegrovi, Standovi Knoppovi, Tomovi Stejskalovi, Davidu Polzrovi a Radku Parolkovi: Kteří mají se mnou při obranách snad svatou trpělivost, když se po milionté vymotávám ze šňůry a dělám botu za botou.
Monče Prokopové: Za to, že je tak vytrvalá a odolná a hlídává mi moje psice, když já se někde dovoluji. Taky za to, že si k sobě vzala Irunku na odchov štěňátek, když já je v paneláku mít nemohla. A za její rady.
Janče Kozákové: Za to, že si s nimi můžu popovídat, svěřit se, jít venčit.
Mému bývalému manželovi Borisovi: Za to, že mě tenkrát s Irou nevyhodil a že mi často pomáhal s Anetkou, abych mohla jít cvičit.
Mé současné partnerce Verče, že je mou pravou rukou a že vždy stojí za mnou.

Těch lidí, kterým bych chtěla poděkovat je velká spousta, ale tohle jsou asi ti nejhlavnější. pokud jsem zde zapomněla někoho jmenovat, kdo je mi blízký, ozvěte se mi a já to napravím :o)
V Olomouci 5.7.2012
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 evka+ amonek evka+ amonek | Web | 14. května 2007 v 13:10 | Reagovat

Pavli to bylo krásně napsané !! Sem byla až dojatá :-) !!

P.S. a co takhle poděkovat Amonečkovi, že ti pomáhal vyblbnout Irunku na letišti...hmm :o))) !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama